2 roky na cestách, 17 nejzásadnějších myšlenek

zachranar na cestach, lod, filipiny, skladaci kolo, cestovatel

Jak jsem se dostal k cestování

Od útlého věku jsem se rád toulal po okolí a s rostoucím věkem postupně rostla i vzdálenost toulání.

Následoval jsem společenský vzorec a vystudoval zdravotnickou školu. Hlavně abych měl alespoň tu maturitu, protože bez maturity si přece v životě pořádně neškrtnu (samozřejmě už vím, že je to blbost, naštěstí mě škola bavila). Navázal jsem studiem na vyšší odborné škole v Praze obor Zdravotnický záchranář. První rok denního studia byl bohužel finančně neudržitelný. A tak nastal zlom a práce v nemocnicích při dálkovém studiu další dva roky. Tehdy jsem poprvé zjistil, jak jednoduché může být profesní vyhoření jako zdravotní sestra. Nesprávný kolektiv, papírování, únava ze střídání nočních a denních směn…Od té doby chovám velkou úctu ke všem, kteří takto žijí dlouhé roky.

Naštěstí po studiu přišla nabídka práce na vysněné záchranné službě v blízkosti domova v Havířově. Pocit dobře odvedené práce, zachránit (prodloužit) někomu život, to byla a je nádhera. Do toho dobrovolničení pro Český Červený kříž, lektorování první pomoci, psychologická první pomoc. No a jednou za rok 3 týdny vytoužené dovolené prožité cestováním na motorce po Evropě.

 Tohle vydrželo 6 let. Po dvou letech ve vztahu s krásnou mladou slečnou jsem se rozhodl přestěhovat do hor, změnit zaměstnavatele. Bohužel jsem v nové práci nezůstal dlouho díky neférové kolegyni. Ta mi kvůli osobní nesympatii zařídila nečekaný vyhazov ještě ve zkušební době. Kdo ten pocit zažil tak ví… A tak došlo k dalšímu zlomu, kdy jsem se pokoušel vracet zpět do starých kolejí. Další rána následovala brzy a místo založení rodiny přišel rozchod. To byl rok tuším 2015. Logicky jsem začal přemýšlet co je špatně.

Naštěstí jsem čerpal inspiraci na moje toulky s motorkou z různých cestovatelských článků. Následovaly cestovatelské festivaly Slow travel festival nebo Kolem světa. Také knížka o tom, jak se připravit na cesty s názvem Travel Bible dost pomohla ( stačí klikout na odkaz a mrkněte o čem to je 🙂 Obklopování se podobnými blázny jako jsem já, mi pomohlo získat důležité informace a začal jsem přemýšlet častěji o cestování po světě. Nakonec jsem bral jako výhodu, že nemám žádné závazky. Napřed jsem ztrátu zaměstnání i přítelkyně vnímal jako prohru, katastrofu, poté už jsem na to hleděl z pozice – fajn, tak co mi tahle ne úplně příjemná situace umožňuje začít dělat.

V roce 2016 jsem začal šetřit na cestování, prodával téměř vše a nakupoval už jen vybavení na cestu, například v mém oblíbeném obchůdku Pod 7 kilo. Ale zároveň jsem přijal šanci stát se profesionálním hasičem v naději, že třeba to bude má budoucí cesta. Stal se opak, práce hasiče mě bavila, ale nedostal jsem možnost využít na plno svůj potenciál – zejména ten zdravotnický. A když byl problém vybrat dovolenou v ročním období, jaké jsem si přál, tak bylo jasno. Mizím do světa ještě něco zažít!

Vymýšlel jsem spoustu variant, jak to uchopit, čím vyrazit, nakonec došlo na skládací kolo a projekt Záchranář na cestách. Proč jsem vybral skládací kolo se můžete dočíst v článku zde . A proč Záchranář na cestách? Záchranářství se pro mě stalo životním stylem, něco, bez čeho nechci být. A tak v každé zemi navštěvuji kolegy záchranáře a hasiče abych zjistil, jak to u nich chodí a byl mezi svými + na památku měním nášivky z uniformy. Myslím, že spojení cestování a potkávání lidí v jiných zemích se stejnou zálibou či profesí je velmi zajímavé a přínosné v mnoha směrecha super ledoborec!

Hora fuji, skládací kolo, japonsko, zachranar na cestach
Se skládacím kolem i do Japonska 🙂

Před dvěma lety

Níže najdete soupis zemí a pár poznámek, které se mi k zmíněné zemi pojí.

Psal se rok 2017, konkrétně 1.června a já se zpožděním po úmrtí mojí oblíbené prababičky i dědy vyrazil přes Evropu do Turecka a dále na východ.

Prababicka a zachranar na cestach
Prababička, která mě vždy v tom co dělám podporovala
  • Turecko – první známky jiného světa v podobě Tureckých záchodů, modlitby z reproduktorů šířící se ranním městem.
  • Gruzie – nádherné hory, zelené louky i vrcholy pokryté sněhem, historická vesnička Ushguli, policejní eskorta, neférový přepravci sdírající cizince.
  • Arménie – první odložení kola a výlet pěšky do kopců bývalého městečka ve skalách či hrad Tatev, stopnutí vojenského autobusu u náhorního Karabachu, podezření na špionáž ze strany hasičských kolegů.
  • Írán – čaj, kontakt na teď už nového kamaráda nejvýraznější kulturní rozdíl spolu až s neskutečnou pohostinností místních, teplo a nutnost nosit kalhoty i na kole, náhodná účast v mezinárodní expedici na nejvyšší horu Íránu jménem Damavand a také první přepadení.
  • Turkmenistán – nejméně příjemní lidé, všudypřítomná korupce, chybějící asfalt, stopování v poušti, jediný stát, odkud nemám záchranářskou nášivku a nejúžasnější místo, které jsem navštívil zvané Brána do pekla.
  • Kazachstán – obrovská pustina i poušť s občasnými městy, 40 hodin jízdy vlakem s místníma pouští bez klimatizace, nádherný kaňon Sharyn nebo Expo 2017 v Astaně.
  • Kyrgyzstán – přírodou zatím nejkrásnější země, malé kopce, řeky, obří jezero Issyk Kul, barevný kaňon, pláže, pastviny, vysokohorské štíty, noc i den prožitý s tradiční rodinou v jejich jurtě, 2 denní obavy z přepadení po varování místních.
  • Rusko – něco jako ČR před pár lety, podobný jazyk, ceny, chování, břízy, krásné jezero Bajkal a 2x reportáž v Ruské televizi i novinách, první problémy s kolenem v zimě, jízda Transsibiřskou magistrálou.
  • Mongolsko – náhodné setkání s česky mluvícím Mongolem, nádherná příroda, pálenka z mléka z palírny v jurtě, stanování na vrcholku pouštní duny v Gobi, problémy s hostely a první sníh.
  • Jižní Koreaprvní let letadlem v životě, opravdu ostré pokrmy až jsem brečel, moje nejoblíbenější kuchyně, Ninja cyklisti, nejluxusnější cyklostezky, jízda hasičskou lodí, přátelští lidé, co neumí moc anglicky.
  • Japonsko – hned první den útěk před policií, obchody 7/11, předloktí překřížené do tvaru X jako symbol, že je něco zakázané, vulkán Fuji, les sebevrahů, japonský kamarád, jízda Shinkanzenem, úžasné pozvání z ulice přes luxusní restauraci až do spaní v tradičním japonském obydlí díky pozdravu na ulici a milému japonskému páru, náhodné setkání s přáteli z Litvy v Tokiu, luxusní záchody!!!
  • První návštěva ČR na 14 dnů pro vyzvednutí freedive vybavení na Filipíny. Setkání s rodinou, přáteli, první cestovatelské přednášky a poznání budoucí nejlepší kamarádky.
  • Filipíny – freediving, stal jsem se instruktorem a zamiloval se do nádechového potápění, lítaní ve vodním světě,  41m na nádech, 5:15 zadržení dechu, 1x ztráta vědomí, čtyřměsíční stavba vlastní Filipínské lodi, nejlepší dovolená s ženskou, co jsem kdy zažil a nové zjištění, že mě to baví daleko více se správnou holkou, cestování po ostrovech na kole, skútru, motorce, ušní záněty, celotělová infekce od mušky NIK NIK, neskutečná 43 denní plavba na mé lodi přes Filipíny, pokus o potopení lodi místníma, odpadky všude, dobrovolník pro místní záchrannou službu.
  • Nový Zéland – moje přestavba dodávky a následný život v ní, nádherná příroda, dlouhé čisté pláže, velmi ostré a nebezpečné slunce, 4 roční období několikrát za den, pozemky všude kolem soukromé a oplocené, spousta cestovatelů s batohem a dodávkami, spousta pravidel na kempování, možnost začít svým způsobem jakoukoliv práci, velmi milí místní lidé, přátelští ale zároveň obtížné se stát přáteli či poznat místní holku, nová práce ve výškách, nový přátelé z ČR, země bez nebezpečných zvířátek.
  • Druhá návštěva ČR na 1 měsíc – návštěva přátel, rodiny, těžší onemocnění po celou dobu, zbytečně extrémní množství přednášek, nedostatek energie i elánu, české pivo i krásné holky.
  • Pokračování na Novém Zélandu – potíže odpracovat dostatek hodin a vydělat dostatek peněz na další cestování, stesk po ČR, ztráta nejlepší kamarádky, opětovné hledaní sám sebe, rezignace, přátelský český pár, chladné ufoukané a vlhké počasí, já to dám, už ať zase cestuji!

Shrnutí myšlenek z cest

1. Pohostinnost lidí

Už cestování na motorce Evropou mi otevřelo oči. Poznal jsem, že ačkoliv v každé zemi se najdou lidi zlí, tak převažují ti lidi hodní, někdy až neskutečně milí. To se mi během cesty zatím jen potvrdilo. Touha místních lidí mi pomoct je ohromující a inspirující ačkoliv mě vůbec neznají!

Stara pani v Kyrgyzstanu se usmiva a v ruce drzi ceskeho krtecka
Kouzelná babička uprostřed hor v Kyrgyzstánu.

2. Domov je jen jeden

Dost se mi změnilo myšlení. Teprve potom, co jsem opustil svou vlast mi došlo, co mi chybí, čeho si v ČR vážím (rodina, bezpečí, pitná voda, mateřský jazyk, humor, pivo, české ženy, krásná příroda, svoboda….) a proč bude domov na vždy jen jeden… 

3. Minimalizmus

Taky priority jsou jiné. Nekupuji si nové hmotné věci, není pro ně prostor a ani je nepotřebuji, dokážu být šťastný i tak. Snad to tak bude mít i budoucí partnerka 😀 .Už 2 roky se veškerý můj majetek vleze na skládací kolo, ale jaký jsem si užil zajímavý život.

skladaci kolo, zachranar na cestach, Kyrgyzstan, tern, cestovatel
Vše materiální, co potřebuji k životu se vleze na skládací kolo, a co u vás?

4. Radost z maličkostí

Radost mám pokaždé, když udělám šťastným někoho jiného, najdu čistý záchod, dám si sprchu, naberu pitnou vodu, najdu hezké a bezpečné místo na spaní, potkám přátelské lidi, sním něco teplého k jídlu, pěkný výhled, naučím se něco nového, či jiné zdánlivé maličkosti, které mi můžou udělat krásnou chvíli.

5. Realita na vlastní oči

Je mi příjemné být bez každodenního vlivu televize, rádia a podobně, dělám si názor sám, na základě prožitých skutečností. Každodenní potkávání či pozorování lidí kolem, jiné kultury či náboženství mě ohromně inspiruje a získávám příjemný pocit nadhledu.

6. Kdo jsem?

Poznávám hlouběji sám sebe, musím řešit větší či menší komplikace v cizích zemích. To mě dělá následně silnějším a přidává na sebevědomí, že jsem schopný zvládnout věci, o kterých jsem ani netušil. Ale pozor! Někdy to poznání dost bolí a nebo to není úplně příjemné zjištění!

hora Taranaki, bezim, zachranar na cestach, Novy Zeland, cesta, sopka
Celeživotní marathon s otázkou – Kdo jsem?

8. Komunikace

Také neznalost cizího jazyka nemusí být tak nepřekonatelný problém. Když jsme se obě strany chtěli domluvit, domluvili jsme se jakkoliv, neřešili jsme gramatiku, jen chuť druhému porozumět je potřeba oboustranně, což platí i obecně v komunikaci.

9. Návraty domů

Návštěva domoviny na pár týdnů mě později zpět v zahraničí pěkně dlouho vrtá hlavou, a ne jednou mě napadlo, že se vrátím. Takže návštěva domova může být v určitých ohledech dost nebezpečná…

10. Deník

Každý den si píši deník, kde zapisuji aktuální pocity, příběhy, nápady a kdo ví, třeba se časem o to podělím i s ostatníma. Je pro mě zajímavé si občas detailně připomenout některá dobrozdružství a postřehy.

11. Mobil, dobrý sluha ale…

Mobilní pandemie je šílená. Mobil je jedna z mojich nejužitečnějších pomůcek moderního cestování, ale zároveň dokáže brát kouzlo a atmosféru krásným místům a chvílím. Občas se taky přistihnu ve snaze zachytit co nejlepší záběr na video nebo foto, místo toho, abych si magické místo napřed užil. Je samozřejmé si místa zvěčnit krásnou fotografií. Ale přijde mi trochu smutné pozorovat lidi, kteří přijdou, udělají pár krát selfie a odcházejí, aniž by se místem reálně kochali.

korea, do kroju oblecene zeny textuji na mobilu
Mobilní pandémie…

12. Ochrana přírody

Problém ničení planety je fakt veliký. Například jsem začal u sebe omezovat pořizování plastů v rámci možností, žádné sáčky na ovoce či zeleninu, brčka do láhví či podobné jednorázovky. Ono to je dobrý vynález, pokud se s ním zachází opatrně. Třeba vidět plasty a jiný odpad všude kolem mě v moři, na pláži, hladině i pod hladinou je dost zdrcující, a je toho daleko daleko více.

Odpadky na pisecne plazy Filipiny
Realita bohužel nejen na Filipínách…

13. Samota

Zažil jsem neskutečné pocity štěstí a taky pocity osamění, které nyní převažují. Zjistil jsem, že potřebuji každodenního přítele. Někoho, komu na mě záleží, můžu sdělit vše a zároveň cítit, že i tomu druhému jsem prospěšný. Taky mi chybí láska a sex. Aktuálně cítím nedostatek toho všeho, a nejspíš i proto teď nemám veselé usměvavé období, ale pocit rezignace. I tohle u mě evidentně patří k sólo cestování a chci to změnit 🙂

zachranar na cestach, opusteny ostrov, filipiny, maceta, zapad slunce, marek
Na opuštěném ostrově v srdci Filipín.

14. Čas

Čas! To je teď pro mě čím dál důležitější v životě. Věřím, že dokážu najít pro mě ideální poměr mezi prací a zároveň neztratím vládu nad svým časem.  Nepotřebuji k životu vydělávat hromadu peněz, ale najít ideální poměr a taky správnou osobu, která to bude vnímat podobně jako já. Za 6 let na záchrance si pamatuji pár výjimečných výjezdů, pár týdnů dovolené. Zbytek si pořádně nevybavuji. Ale za poslední 2 roky na cestě mám pocit, že jsem zažil více než za dosavadní život!

zachranr na cestach, filipiny, sedim v bambusove stavbe a divam se do zatoky
Čas…

15. Zdravíčko

V ČR máme opravdu jeden nejlepších záchranářských systémů na světě, a zrovna jako Záchranář na cestách vím, o čem mluvím. Ani ten nejlepší systém nemůe zaručit, že pomoc přijede v čas. Proto je více než vhodné, aby jsme všichni uměli první pomoc a v ČR pomůže i aplikace Záchranka!!! Dokud jsme zdraví, berem to jako samozřejmost, alkohol, cigárka a jiné ničení těla. Když nám ale zdraví chybí, je z toho priorita číslo jedna. Zdraví máme jen jedno!

korea, zachranari a hasici, navsteva, zachranar na cestach
Hasiči i záchranná služba v jednom – Jižní Korea

16. Jděte do toho!

Cestování chci doporučit. Ideálně zodpovědné cestování s ohledem na přírodu i lidi. Na výběr je ze spousty možností, jak cestování pojmout. Věřím, že takového rozhodnutí nebudete z dlouhodobého hlediska litovat, stejně jako já, změní vás to!

zachranar na cestach, Turkmenistan, brana do pekla, Darvaza, devold, norska moda, ohen, cestovani
Výzva přijata!

Text zde uvedený je MOJE realita. Evidentně nejen úžasná, ale zároveň to beru jako nejzásadnější rozhodnutí, které kdybych neudělal, litoval bych do konce života!

Co bude dál?

Aktuálně pracuji na Novém Zélandu jako lezec, pro mnoho lidí vysněná destinace. Pro mne možnost vydělat peníze na další cestu, ale za cenu nepohodlí jak psychického, tak fyzického. Nicméně další obrovská škola života!!! 

Koncem roku mi vyprší working holiday víza, procestuji jižní ostrov Zélandu a pak? Cesta na kole Austrálií a nebo dalšími státy Asie? Instruktorský kurz jógy v Indii? Návrat domů či plavba na plachetnici oceánem? Nebo rovnou směr Jižní Amerika, čí útěk do divočiny v Kanadě? 

Netuším, co bude zítra, ale těch nápadů je dost, tak uvidíme, co bude v dalších letech 🙂

Děkuji všem, kteří mě občas v tomto sdílení podporují, snad si na tom každý najde to svoje.

Nový Zéland, maják, Taranaki, záchranar na cestach
Maják s horou Taranaki na krásném pobřeží Nového Zélandu

17. Závěrečná myšlenka

Cestovat sám je podle mě jednodušší než s někým. Menší zodpovědnost, svoboda rozhodování, jednodušší kontakt s místními lidmi, kteří se jednotlivci nebojí tolik otevřít či pomoct narozdíl od skupiny dvou a více lidí. Dokud jsem cestoval každý den jinam, řešil co budu jíst, kde spát a cesta ubíhala, tak mě samota tolik netrápila. Poslední dobou, když se zasekávám na jednom místě, už jsou pocity jiné. Krásné okamžiky a místa bez někoho, s kým bych to sdílel občas vnímám, jako by se to nestalo nebýt fotek. Sdílení přes internet mi dává alespoň částečný pocit, že jsem tam s někým byl. Také možnost inspirovat další mě baví.

Teprve před pár dny jsem viděl poprvé film Útěk do divočiny – Into the wild, a tam to bylo řečeno hezky – Štěstí je skutečné, jen je-li sdíleno. Hodně lidi se nechá ovlivnit tím co řekne někdo jiný, ať už z televize, přátelé, škola, rodina, partner či jakýkoliv další vliv společnosti. Pamatujete na pocit, když jste na základní škole při počítaní náročného přikladu přišli na stejný výsledek jako kamarád vedle? Tak teď to mám stejně. Dva roky poznávám sám sebe, aktuálně procházím dalším psychickým očistcem a zjišťuji, že někdo, kdo mi přijde docela cestovatelsky podobný, přisel na stejný výsledek.

Chrisův příběh byl zajímavý, ačkoliv bohužel s předčasným koncem. Ale ten konec máme zatím všichni lidi stejný. Jen doufám, že u mě smrt ještě chvíli potrvá, a zase se mi do cesty připlete slečna, která se mnou bude chtít sdílet veškeré dobrodružství, ať už na chvíli, občas nebo na pěkně dlouho. Tak kdo se přidá? 😀

A lahůdka na závěr – sestříhané video z dosavadní celé cesty zde. Pokud se líbí, přihlašte se na youtube k odběru, nebo sledujte můj instagram či facebook.

Děkuji za Váš čas 🙂

 

Dále by vás mohlo zajímatChcete poslat pohled z cest?